• Pozice: 4
Foto: Veronika Vachule Nehasilová

Vědci z Laboratoře pro výzkum vzácných nemocí na Klinice pediatrie a dědičných poruch metabolismu 1. LF UK a VFN přišli na většinu dosud známých genetických příčin dědičných forem tubulointersticiálního onemocnění ledvin. Martina Živná, která za tento výzkum získala řadu ocenění, ale připomíná, že vědecká práce není jen nepřetržitou sérií převratných objevů. Za každým úspěchem stojí roky trpělivé práce, slepých uliček a odhodlání pokračovat. V laboratoři profesora Kmocha se daří toto nadšení udržovat. Pomáhá jim v tom týmová spolupráce, podpora vedoucího a především vědomí, že výsledky výzkumu mohou skutečně změnit život pacientů.

V jednom dřívějším rozhovoru jste řekla, že jste si svůj profesní směr vybrala už v dětství po nálezu kriminalistických sborníků u popelnic. Šlo o nadsázku, nebo vás to opravdu tak významně ovlivnilo?

Skutečně to na mě mělo zásadní vliv. Ty kriminalistické sborníky mě hrozně zaujaly a nasměrovaly mě k práci v laboratoři. Už během středoškolského studia oboru zdravotní laborant jsem volala do Kriminalistického ústavu – na číslo, které jsem si tehdy vyhledala ve Zlatých stránkách. Do laboratoře ale brali pouze absolventy vysoké školy.

Po střední jsem tedy pokračovala studiem biochemie na Přírodovědecké fakultě. Během studia na vysoké škole jsem několik let pracovala v nahrávacím studiu, ale pořád jsem se držela svého „laboratorně-kriminalistického“ plánu.

Kdy jste ho tedy opustila?

Vedoucí mé diplomové práce mě pobídla, abych pokračovala postgraduálním studiem, a doporučila mi oslovit tehdejší Ústav dědičných metabolických poruch. Ukázalo se, že v laboratoři profesora Stanislava Kmocha je zrovna jedno volné místo, a tak jsem nastoupila na pracoviště, kde jsem dodnes. Svůj původní záměr kriminalistické laboratoře jsem nakonec opustila, protože mě hledání genetických příčin vzácných nemocí nesmírně chytlo. 

Hledání genetických příčin onemocnění se někdy k detektivní práci přirovnává.

Začíná to vždycky u konkrétního pacienta. Dostaneme od lékařů popis pacientova onemocnění a vzorek jeho DNA a pak začneme sestavovat rodokmen. Následně shromažďujeme další členy rodiny, hledáme další pacienty se stejným typem onemocnění a snažíme se u nich určit genetickou změnu, která vede k nemoci. V mém případě hledám příčiny ledvinných onemocnění.

Když takovou změnu (mutaci) najdeme, zjišťujeme, proč zrovna tato změna v příslušném genu vede k selhání ledvin čili snažíme se porozumět buněčnému mechanismu onemocnění. Svým způsobem to pátrání je.

Je náročné zjistit onemocnění u dalších členů rodiny, třeba i zemřelých?

V rodinách se většinou ví, kdo trpí ledvinným onemocněním, protože například chodí na dialýzu nebo předčasně zemřel. Někdy je ale třeba se ptát konkrétně a důkladně. Pacienti také nemusí vědět o vzdálenějších členech rodiny. Jednou se nám například podařilo propojit dvě české rodiny, které ani nevěděly, že jsou příbuzné.

Jedná se o mezinárodní pátrání?

Ano, vzhledem k relativní vzácnosti onemocnění, kterými se zabývám, je třeba využívat mezinárodní spolupráce. Dobrým příkladem je hereditární tubulointersticiální onemocnění ledvin. Kolem roku 2000 bylo s touto nemocí celosvětově popsáno zhruba deset rodin.  Nemoc se tedy jevila jako extrémně vzácná. Avšak díky mezinárodním spolupracím, rozvoji technologií a našeho poznání se zjistilo, že jde o třetí nejčastější typ monogenního selhání ledvin.

Věnujete se hledání genetických příčin ledvinných onemocnění. Co vás přivedlo k výzkumu zrovna v této oblasti?

Nefunguje to tak, že byste si v knize něco o dané nemoci přečetl a řekl si: to je ale zajímavá nemoc, nikdo o ní nic neví, té se budu věnovat. Začíná to vždy u konkrétních pacientů, kteří se k vám dostanou, protože je k vám referuje jejich lékař. Potřebujete pacienty, rodiny – vzorky a klinický popis jejich nemoci, na tom pak výzkum stavíte. Alespoň tedy u typu výzkumu, jaký dělám já, samozřejmě jsou i jiné typy výzkumu.

Takže šlo o jednoho prvního pacienta?

V roce 1996, to jsem v laboratoři ještě nebyla, se k nám na Karlov dostala rodina, ve které čtrnáctiletá dívka trpěla hyperurikemií čili zvýšenou hladinou kyseliny močové v krvi. To je v tak nízkém věku velmi atypický nález. Pak jsme zjistili, že hyperurikémii s časným nástupem mají ještě další dva členové rodiny. To naznačovalo, že jde o geneticky podmíněné onemocnění. Začalo se tedy pátrat na dalších klinikách, jestli nemají v péči obdobné rodiny, a našly se další dvě. Když jsme měli tři rodiny, začali jsme pracovat na hledání genetické příčiny jejich nemoci.

55584533233 1356a14b4c k

Co znamenal váš výzkum pro vývoj léčiv?

Obecně je pro geneticky podmíněná onemocnění znalost genetické příčiny zásadní. Dokud neznáte genetickou příčinu nemoci, nemusí být ani pacienti správně diagnostikovaní, onemocnění se může mylně jevit jako extrémně vzácné a o vývoj terapie velký zájem není. Pro vývoj léčiv potřebujete dostatečně velkou skupinu klinicky a geneticky definovaných pacientů, k tomu může pomoct centralizovaný registr, kde se shromažďují klinické a biochemické informace a zároveň vzorky pacientů. Takový registr už řadu let budujeme v rámci naší spolupráce s týmem profesora Anthonyho Bleyera z Wake Forest School of Medicine v Severní Karolíně. Když znáte příčinu, klinický a biochemický průběh onemocnění a máte dostatečně velkou skupinu pacientů, můžete začít s vývojem léků. My hledáme konkrétní genetické změny a následně definujeme související buněčné mechanismy, které vedou k selhání ledvin. Takže pro vývoj terapie v rámci tubulointersticiálních nefropatií jsou výsledky našeho výzkumu klíčové.

Nová léčiva však patrně ještě v praxi nejsou.

Vývoj léčiv teď díky technologickému rozvoji zažívá nebývalý rozkvět. Přestože se nové léky do běžné klinické praxe zatím nedostaly, nové principy a terapeutické přístupy již existují. Někdy se ale stane, že díky znalosti genetické příčiny a mechanismu onemocnění můžeme začít podávat léčivo, které se dosud používalo k léčbě jiné nemoci.

Jednu podskupinu pacientů jsme například mohli začít léčit už existujícím lékem – fludrokortizonem. Jde o syntetickou náhradu hormonu, jehož tvorba je u daných pacientů vlivem dědičné mutace narušena. Příčinu onemocnění tak sice neodstraníme, ale dochází ke stabilizaci funkce ledvin, což pro pacienta znamená několik let normálního života navíc.

Náš výzkum se do klinické praxe promítá také tím, že pokud odhalíme příčinu onemocnění, můžeme stanovit přesnou diagnózu a lépe předvídat jeho další průběh. Víme-li, že u pacienta pravděpodobně dojde k selhání ledvin, můžeme ho zařadit na čekací listinu k transplantaci ještě předtím, než ledviny zcela selžou. Díky tomu lze celý proces lépe naplánovat a transplantace jsou efektivnější.

Znalost genetické příčiny nám navíc může pomoci předejít situaci, kdy by ledvinu daroval příbuzný, který sice nemá žádné příznaky, ale nese stejnou genetickou mutaci. Nemoc se totiž může manifestovat v různém věku.

Znalost genetické diagnózy má ale také významný psychologický rozměr. Pokud jste nemocným rodičem a svou diagnózu neznáte, neustále sledujete své děti s obavou, zda se u nich už nemoc také neprojevuje. Nejistota představuje velkou psychickou zátěž. Pro mnoho lidí je jistota, i když se pojí s vědomím nemoci, mnohem snesitelnější.

Kromě výzkumu se věnujete diagnostice pro klinické potřeby. Jak se k vám pacienti standardně dostávají?

Ozývají se nám nefrologové a kliničtí genetici z celého světa. Také spolupracujeme s nefrologickými klinikami v IKEM a VFN. Naše expertiza totiž přesahuje „rutinní“ genetickou analýzu. Nestačí jen najít u pacienta genetickou změnu (mutaci). Musíte také vědět, jaký dopad má příslušná změna na funkci genového produktu (proteinu). Až pokud prokážete funkční dopad nalezené mutace, můžete potvrdit, že se jedná o příčinnou mutaci. To je úkol pro klinicko-výzkumnou laboratoř jakou jsme např. my.

Vím, že spolupráce s profesorem Bleyerem vznikla poměrně netypicky, mohla byste to připomenout?

On byl před mnoha lety jedním z recenzentů naší studie, jejíž výsledky jsme se snažili publikovat. Druhý recenzent měl proti našemu článku výhrady, zejména kvůli malému počtu pacientů, protože šlo jen o jednu rodinu. Profesora Bleyera však naše studie zaujala a následně zjistil, že má v péči druhou rodinu se stejnou genetickou mutací. Takže jsme se spojili, našli jsme pak ještě jednu rodinu z Francie, a studii se díky tomu podařilo publikovat.

55584606579 edf4031524 k

A spolupracujete dodnes.

Řekla bych to dokonce tak, že jsme jeden klinicko-výzkumný tým. Profesor Kmoch působí na Wake Forest School of Medicine jako „associate professor“, já jako „adjunct associate professor“, a naopak u nás působí jejich doktorandka Kendrah Kidd a profesor Bleyer je hostujícím profesorem Univerzity Karlovy. Mimo jiné máme již třetí pokračování česko-amerického grantu, společně jsme publikovali téměř 50 publikací, zkrátka naše spolupráce je opravdu intenzivní.

Váš obor během vaší kariéry změnila technologie tzv. sekvenování nové generace (NGS, next generation sequencing). Očekáváte změny podobného rozsahu v budoucnosti, například v souvislosti s rozvojem AI?

Příchod NGS přinesl opravdu obrovský pokrok, zrychlení hledání genetických příčin nemocí a poznání o lidské genetické informaci (a nejen lidské). V roce 2012 se mi narodilo druhé dítě, a když jsem se pak na přelomu roku 2013 a 2014 vrátila na zkrácený úvazek, styl naší práce už byl úplně jiný. Změnila se rychlost práce, rychlost získávání výsledků a jejich vyhodnocování, změnilo se složení týmu. Tím, že jsem z toho na malou chvíli vypadla v té konkrétní chvíli, nebyla jsem svědkem pozvolné změny, ale přišla jsem, až když už proběhla. Všechno bylo jinak. Něco tak radikálního s příchodem AI nečekám, zatím nic takového v blízké době nevidím.

Když jste v minulosti popisovala atmosféru na vašem pracovišti, znělo to velice přitažlivě – jako by práce byla i vášní a koníčkem celého týmu. Má vaše laboratoř podobný étos dodneška?

Věda není vždycky jenom zajímavá, nejsou to jen samé nové objevy. Většina výsledků je pracná a trvá dlouho, než k nim dojdete. Někdy se vydáte slepou uličkou a nevíte, kudy dál. Kromě toho se musíte potýkat také s administrativními překážkami, sháníte peníze, granty. Zkrátka je to docela náročná práce. Proto je důležité zůstat motivovaný, abyste konkrétní nesnáze překonal. U nás na pracovišti se sešla skupina lidí, kteří motivovaní jsou. Začíná to u vedoucího laboratoře profesora Kmocha, který svým přístupem umí nadchnout ostatní a přitahuje do laboratoře další motivované lidi, kteří chtějí na něco přijít, kteří se chtějí těch objevů zúčastnit. Máme díky tomu na pracovišti prostředí, kde jsou spolu lidé rádi a práce je baví.

Chodíte stále po práci na pivo, kde dál mluvíte o práci?

Řada z nás je v jiné životní situaci než před dvaceti lety, máme rodiny a podobně, takže už to není tak časté. Ale zrovna včera jsme zapíjeli narozeniny kolegy Jakuba Sikory.

Lukáš Malý